|
|
|
Ozvěna přináší
iluzi ztracených slov,
co vítr odněkud dých.
Zatoužíš po jaru,
kdy v mlžném oparu hor
ozve se zas její smích.
Krajina stínů procitá...
Zrcadlo čaruje
obraz co viděl bys rád,
kdys před ním naposled byl.
Nemáš už brnění,
taky nic nezmění víš,
kdybys ho hedvábím myl.
Krajina stínů
a v ní se procházíš sám,
nemáš už co bys dal.
To když se sbalila,
odešla neznámo kam,
všechno už dávno si vzdal.
Krajina stínů procitá...
|
|
|
|
Krajina stínů
Krajina stínů
a v ní se procházíš sám,
nemáš už co bys dal.
To když se sbalila,
odešla neznámo kam,
všechno už dávno si vzdal.
Myšlenky vracejí
poslední společnou noc,
jako bys ve filmu hrál.
Na jejím polštáři
po ránu není už nic,
ruku si do prázdna dal.
Krajina stínů procitá,
krajina stínů srdečních.
To jenom blázen počítá,
pod lampou můry večerní.
Pod sochou z mramoru
posloucháš šumění vln,
nevnímáš, odněkud zní
ta píseň odvěká,
co žene člověka dál
a duše o ženě sní.
|
|
